Nikdy se nevzdávej, protože by to byla tvá největší prohra.

The white cat...

23. února 2010 v 17:42 | Shiory |  Krvavé povídky
Tudle povídku jsem psala pro kamaráda a popravdě uznávám, nechala sem se inspirovat trochu od Kaori z její jedný povídky, která se mi moc líbila (pardon nepamatuji si jméno, ale ty to poznáš... )
Snad jen kdo chce zamilovanou nebo jemnou povídku ať to nečte a kdo moc nechce přemejšlet tak taky ne... Ale přeji příjemné čtení...
The white cat
Srdce jí tlouklo, korzet svatebních šatů ji svíral tak pevně, že stěží dýchala. Černé vlasy měla spletené v drdolu, za který měla připevněný závoj.

Kráčela pomalu a přemýšlela proč se vůbec vzdává své samostatnosti. Očima těkala po místnosti a snažila se najít jakoukoliv záminku, náznak k tomu aby odtud mohla uniknout.
Došla k oltáři, pohledy všech se jí zařezávaly do těla jako nože samurajů a slzy přihlížejících byla její krev.
Klícka nad oltářem se otevřela, cvaknutí dvířek jí znělo jako ortel smrti. Z klícky vypadly dvě mrtvé holubice, jejich sněhově bílé peří bylo poskvrněno jejich vlastní krví. Chvíli je sledovala a naslouchala křiku všech okolo. Ona nekřičela, jen zůstala stát a zírala na ně jako na jedinou věc, která jí mohla spasit.
"Já nemůžu, Miku" zašeptala a podívala se na muže, který na ni čekal. "Miluji tě, ale nemůžu" zavrtěla hlavou a rozeběhla se k východu…
O 3 roky později:
Dlouhé bílé vlasy se jí vlnily kolem ramen, téměř až k pasu. Bílé šaty nad kolena a bílé boty na vysokém podpatku. Působila jako duch čisté panny, jako bílá paní, která střežila snubní prsten od muže jehož milovala.
Hnědé vlasy střižené na delší mikádo jí poskakovaly v rytmu její chůze, džínové kalhoty jí obepínaly hubené dlouhé nohy a červené tílko na ramínka podtrhovalo její dokonalou postavu.
Vdechovala vzduch teplé jarní noci, v které se ozýval klapot jejích bot. Nikam nepospíchala užívala si večerní procházku prosycenou vůněmi rozkvétajících rostlin.
Až ozvěny těžkých kroků, které ji pronásledovaly, ji donutili přidat, ohlédla se, spatřila siluetu vysokého svalnatého muže, kterého osvětlovaly pouliční lampy.
Rozeběhla se, nevěděla kam, muž běžel za ní, zakopla, upadla na tvrdou zem, muž zpomalil jakoby si chtěl vychutnat její zranitelnost a bezbrannost.
Rychle skopla boty a rozeběhla se dál, muž zlostně zasupěl a rozeběhl se za ní. Běžela do starých patrových garáží, nevěděla co jí tam vede, nepřemýšlela nad tím, jediné co chtěla bylo uprchnout jejímu pronásledovateli. Proběhla prvním patrem, bylo prázdné, běžela rovnou ke schodišti a po něm až nahoru, držela se zábradlí. Vyběhla do posledního patra kde na druhé straně stálo osamocené bílé auto.
Srdce jí tlouklo jako na poplach, strach jí nahradil krev v žilách, propadla hysterii, schovala se za sloup poblíž bílého automobilu.
Snažila se ztišit dech a zběsilé bití srdce, snažila se naslouchat, odkud přijde a vymyslet jakoukoliv únikovou cestu.
"Mně neutečeš, vím kde jseš, osudu neuprchneš" jeho pobavený hlas i smích se nesl temným prostorem a do těla se jí zabodával jako miliony střípků z rozbité lahve naděje. Nevěděla co jí udělá jestli ji dostane, ale ani to vědět nechtěla.
Slyšela blížící se kroky, vyběhla zpoza sloupu a vběhla mu přímo do náručí.
"Přece mi nebudeš furt utíkat" zašeptal a přitlačil jí k betonovému sloupu ,za kterým se ještě před chvílí ukrývala.
"Nech mně" zašeptala hlasem plného zoufalství a strachu. Jedinou ozvěnou jí byl smích a pevné uchopení za zápěstí.
Zmítala se a křičela o pomoc. Hrubou rukou jí svíral obě zápěstí a druhou stahoval tílko, hladil jí po jemném pevném bříšku a chvěl se vzrušením, ona strachem, zmítala se a bezcílně sebou cukala.
"Pusť mně" vykřikla přes slzy, které ji smývaly make-up. Jakoby její prosby a nářek ani neslyšel rozepl ji podprsenku a sunul se k zapínání kalhot.
"Zlobivý kluk" uslyšel chladný, ženský hlas protínající vzduch jako ledová čepel. Otočil se, nikde nikoho neviděl, vrátil se ke své oběti, k jejímu tělu.
Něčí drobná pevná ruka ho uchopila za vlasy a odtáhla ho od ní, ledový dech se mu srážel na krku a na čele se mu tvořili kapky ledového potu. Oči se mu rozšířily hrůzou, srdce se mu rozbušilo, jeho ruka upustila k smrti vyděšenou ženu, zírajících do vodově modrých očí, plných ledu a střípků nadšení z toho co bude následovat.
Za vlasy ho stáhla na zem.
"Co tady ještě děláš? Chceš se snad dívat jak ho zabiji?" zeptala se klidně třesoucí se trosky na zemi. Zděšeně zavrtěla hlavou, stáhla si triko a snažila se zvednout.
Bělovláska po ní hodila bílí plášť, dívka ho dala kolem sebe a utíkala co jí roztřesené nohy dovolily.
Muži na zemi zatrnulo, snažil se jí vytrhnout, ale neměl sebemenší šanci, klekla si mu na hrudník a na krční tepnu mu mířila dýkou.
"Co kdyby sis dovolil na někoho stejně silného jako ty?" zeptala se. Působila jako duch, celá v bílém, téměř průhledná pleť a chladné oči jako sama smrt. Jediné co dokazovalo její skutečnou přítomnost byla váha na jeho hrudníku, které mu téměř zamezovala dýchat.
"Pusť mně, prosím" zašeptal, neopovážil se pohnout, byl tak blízko smrti a i přes jistotu jejího příchodu se jí chtěl vyhnout. Usmála se tak mrazivě, že měl pocit, že vzduch kolem něj zamrznul.
"Jistě" šeptla a vstala z něj. Ze srdce mu spadl obrovský kámen, pomalu a nejistě se posadil. "Že ne!" zakřičela nadšeně a znovu mu dupla na hrudník.Garáží se ozvala dutá rána a tiché křupnutí žebra. Hystericky se smála, on se dusil. Kopla ho do boku "Vstaň" řekla pevným hlasem, bolestně se přetočil na bok. Vzala ho za vlasy "Já řekla vstaň!" zasyčela a vytáhla ho na nohy, bolestně zasténal. Viděla jeho bolest a strach, naplňovalo ji to radostí.
Dotáhla ho až k balkonu, kterým se do garáží dostávalo světlo pouličních lamp, otočila ho směrem k sobě, aby ji viděl do tváře a zároveň ona jemu.
"Cítíš to? Ten pocit? Ten strach? Víš, že to přijde, tvůj konec, tvá…smrt" zašeptala klidně, poslední slovo až láskyplně, jakoby mluvila o svém dítěti. Chvěl se, srdce mu bilo tak hlasitě, že to zřetelně slyšela i přes jeho splašený dech.
"Ne, ne" zašeptal prosebně a pevně sevřel okraj balkonu.
Vytáhla dýku, přejela mu lícní kost, cítil chlad jejího ostří, které proti jejímu hlasu působilo jako hrnoucí se láv, horký oceán smrti. Přejela mu po krku, klíční kosti i po rtech, chvěla se napětím a on nepříčetným strachem.
"Poslední přání?" zeptala se jemně a sladce, když se dýkou zastavila na jeho tepně.
"Nech, nech mně jít" zašeptal rozechvělým hlasem, zavrtěla hlavou a zatlačila špičkou dýky do jeho krku. "Jak se jmenuješ?" zašeptal.
"Sayuko" zašeptala, trhla dýkou a podřízla mu hrdlo, krev z tepny jí zašpinila bílé šaty, obličej i vlasy, jeho tělo se naposledy zachvělo. Druhou ruku mu ponořila do rány a nechala jí zalít krví, přiložila jí k ústům a jemně jí z jednoho prstu slízla.
"Bye, bye beautiful"zašeptala a hodila ho přes kraj balkonu.
Na řetízku se jí při chůzi pohupoval snubní prsten.
Jeho strach a smrtí prosycený vzduch jí opětovně naplnil životem. Nic se jí nemohlo dotknout, byla nedostižitelná, volná jako holubice před svatbou.
Převlékla si šaty, smyla krev z obličeje, vlasy si smotala do copanu aby nebyli vidět rudé stopy. Nasedla do auta, nastartovala, zapnula rádio a vyjela z garáží.
Byla jako duch zanechávající za sebou mrtvoly násilníků, byla jako bílá kočka hledající svou kořist, které vzala život a šla se najíst jinam.
Ztrácela se ve světě nekonečného kolotoče smrti na, kterém se vezla ode dne své svatby a jediné co jí drželo dál od totálního zešílení, byl stříbrný kroužek s briliantem houpající se jí na krku.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tima-chan ティマーちゃん = twoje lowující SB-čko  :-* Tima-chan ティマーちゃん = twoje lowující SB-čko :-* | Web | 24. února 2010 v 18:34 | Reagovat

na povídky teť moc času nemám, opravuji si závěrečnou práci a dělám dodělávky na prezentačce a tak dále, ale tentokrát jsem si tu chvilku udělala, mno a můžu říct že je to pěkný, hlavně ta postava bělovlsáky je krásně vymyšlená, je nádherná  :-)
mimoto zítra (25.2) se mi zveřejní básnička co jsem napsala někdy ve škole, tak dyštak jukni, YANE a ať se ti daří dál  :-)

2 Kaori Kaori | Web | 25. února 2010 v 21:48 | Reagovat

Kdo je tu myš? Je to ono, že? xDD No... podobnost tam je. Dost velká. Zápletka je ale úplně jiná, skvělý ^.^
Mě se to líbilo. Popsaný to bylo naprosto skvěle, ale o pointě trochu pochybuju. Je to takový... No, nevim, nemám slov xDDD Prostě moc jednoduchý, ale chápu, že když chce člověk psát, tak prostě píše ^.-

3 Tomoko -^^- Tomoko -^^- | Web | 1. března 2010 v 10:46 | Reagovat

Páni :)hrozně se mi líbí ty přirovnání,vždyť víš jak si v tom libuju xD

4 Lenalee Lenalee | Web | 10. března 2010 v 18:09 | Reagovat

no tak to bylo naprosto dokonalé ^^ je to úžasně popsaný, fakt tě obdivuju holka xD

5 Tima-chan ティマーちゃん = twoje SB-čko :-* Tima-chan ティマーちゃん = twoje SB-čko :-* | Web | 13. března 2010 v 11:03 | Reagovat

Ohayoooo lásenko rozmiláá, jak pak se máš? začni zase básnit ať je svět krásnějšíí :) máš něco v plánu? dej vědět, YANE fialová kopretinko

6 Tima-chan ティマーちゃん = twoje lowující SB-čko  :-* Tima-chan ティマーちゃん = twoje lowující SB-čko :-* | Web | 17. března 2010 v 17:32 | Reagovat

Konichiwa hvězdičko, jak pak se máš? co plánuješ? :) doufám že něco jo páč jsem nedočkavá na nowej koment XD
já se mám momentálně tak nějak, ale zítra se všechno začne zlepšovat, doufám že o sobě dáš vědět, zatí se měj a YANE :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama