Já vim, nic sem nepřidávám...... důvody mám, ale nebudu je řikat. Tohle je povídka, kterou jsem psala včera. Je to spíš myšlenka, nemá to děj.
Je to zvláštní pocit, když mizí to prázdno ve mně. Jako řeka se to vlévá do mých starých ran a rozrývá mé jizvy. Jako řeka, když si razí svou cestu horninou. Vytváří nové cesty a nechává slepá zapomenutá ramena. Jen já nedokážu zapomenout. Ta bolest, která se mi vlévá do žil. Přijde mi jako bych ani neměla krev. Ale mé tělo se nesvírá v bolestech, to nese mou trpící duši dál a nepřestává nést masku radosti. Ale já tu bolest cítím, je stálá a neustává. Trhá mou duši jako smečka vlků srnu, pro jídlo a naplnění svých žaludků.