Nikdy se nevzdávej, protože by to byla tvá největší prohra.

Druhý život 7

16. ledna 2009 v 15:33 | Shiory |  Kapitoly DŽ

Druhý život 7


První trénink


" Pusť mně" vykřikla sem bolestně. Ale on mně držel dál. Ani nepovoloval nic.


" Dostaň se z toho sama" šeptnul mi u krku. Jakoby věděl, že to nenávidím. Chtěla sem ucuknou, ale při prudkém pohybu mně škublo v rameni jakoby mi chtělo prasknout. Zůstala sem stát a přemejšlela jak z toho ven. Zakroutil tu ruku víc bud mi jí chtěl zlomit a nebo jen chtěl abych se probrala a začala něco dělat. A pomohlo to. Ta bolest mně donututila ho kopnout do holeně, výhoda tvrdých podrážek. Pustil mně a předklonil se. Ani sem nepoodešla od něj dál a loktama mu dala do zad. Prudce se narovnal a sevřel bolestně rty. Měla jsem pocit uspokojení. Vítězně sem dala ruce v bok a usmála se. Pěstí do břicha mně vrátila do kruté reality, že sem přece jen nevyhrála. Chytla jsem se za břicho a předklonila se. Byla to chyba oplatil mi moji taktiku a dal mi pěstí mezi lopatky. Křuplo mi v zádech. Ani mi to nevadilo dokonce sem to prokřupnout potřebovala. Natáhla sem ruku a dala mu pěstí přímo do míst kde to kluky bolí asi nejvíc.






" Chceš mně vykastrovat?" vyjekl chyt se tam a poskakoval jak panduláček. A já jako správná škodolibá mrcha sem se mohla potrhat smíchy. Sed si na trávu a zřejmě čekal až to přestane. Zželelo se mi ho. Sedla sem si vedle něj.


" Promiň to sem fakt nechtěla jenom mi to ujelo" řekla sem to a snad v mým hlase byla slyšet lítost.


" Příště prosím dej pozor" řek ještě přiškrceně.




" Jo dám, ale teď už můžeš pokračovat?ů zeptala sem se aktivně.


" Když jseš tak aktivní tak si dej tři kolečka kolem tejtoho palouku. Já se zatím vzpamatuju" řek a lehnul si. Dobře ten běh mi nevadil jen kdyby ten palouk nebyl tak velkej a kdyby tam nebyl on. I přes tu mou nechuť sem zatla zuby a rozeběhla se. Běhala sem tak dokola jak debil a on se tam v klidu válel. No, ale rozhodně trénink nepotřebuje. Já sem tady ta slabá a neschopná. Tadle myšlenka mně donutila ještě přidat.


" Řek sem tři a ty běžíš už aspoň pátý" ozval se. Zastavila jsem se u něj a udejchaně se předklonila.


" Ano tys řek tři, ale já musím trénovat víc" vydechla sem. Dal mi pramen za ucho.


" Nepřepínej se přece jen ta rána na tom břiše není zcela zhojená a ještě by sis s tim mohla užít, když budeš takhle blbnout." řek celkem mile a soucitně. Pousmála jsem se a trochu zrudla. Jak malý dítě. Zavrtěla sem hlavou a narovnala sem se.


" Zvedej se notak zas taková rána to nebyla" řekla sem klidně a podala mu ruku. Chyt se a zvedl se.


" Dík" řek potichu a postavil se kus ode mě. " Tak pokračujeme pod" kejvnul. Ušklíbla sem se.


" Zbytečně riskuješ" řekla sem zákeřně a zaútočila sem na něj pěstí. Odrazil mně. Odrazil každej můj útok ať už to byl výkop pěstí nebo cokoliv jinýho. Odskočila sem od něj sedla do dřepu a vydejchávala sem.


" Víc toho nezvládneš?" zeptal se pobaveně. Už zase provokuje. Vytáhla sem katanu z pouzdra na zádech.


" Teď se uvidí kdo je lepší" překvapilo mně, že se jen ušklíbl vyndal meč a sed si.


" Si myslíš, že mně porazíš v sedě?" vyjela sem.


" Jistě levou zadní" usmál se.


" Se uvidí" ušklíbla jsem se a hranou katany sem ho chtěla zasáhnout. Dokonale mně odrovnalo, když se ten jeho meč zvedl ze země a zarazil můj úder.


" Jak to?" vydechla sem překvapeně a tentokrát sem to byla já kdo se bránil.


" Dokážu svůj meč ovládat myšlenkami" řek klidně, ale nepřítomně. Bylo celkem těžký ubránit se zbrani, kterou nikdo neřídí. Ve své podstatě, ale. On ten meč řídil, ale z dálky takže sem nemohla útočit.


Najednou jsem ten meč neviděla. Zpanikařila sem a rozhlížela se okolo. Něco mně praštilo do zad a já spadla na kolena.


" Hlídej si záda je to tvoje největší slabina." řek klidně Kenshin a já slyšela cvaknutí. Zvedla sem k němu hlavu. Klečel nade mnou s mírným úsměvem.


" Zvedej se" podal mi ruku. Na protest sem si sedla. Ne na protest já vážně nemohla. Byla sem spocená jak divokej kanec po boji a necejtila sem ani ruce ani nohy. Sekla sem sebou na zem a čuměla na nebe.


" Nic nevydržíš" řek pobaveně.


" To je z toho, že sem dlouho ležela" řekla sem potichu. Měla sem totálně sucho v krku. Ani pořádně mluvit sem nemohla. Polil mně vodou. Studenou. Přivřela jsem oči. Byl to úžasnej pocit.


" Zvedni se" řek klidně. Zavrtěla sem hlavou a dala si ruku na čelo.


" Aspoň ještě chvíli." vydechla sem. Lehnul si a dal mi hlavu na břicho. Nějak sem neprotestovala neměla sem na to sílu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Keysinka... Keysinka... | 16. ledna 2009 v 20:10 | Reagovat

Toe mocinky moc eckýý.... to se lásco moc povedlo..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama